...nám zůstala spousta věcí.
Pradědeček měl vkus, rozuměl umění, byl z oboru. Na předměty z jejich bytu si pamatuji velice živě. Byly tam celé moje dětství a nijak se s nimi nehýbalo, nic nového se nekupovalo. Měl svůj hrnek, svoje křeslo a vitrínu s poklady, které mi občas ukazoval.
A co zbylo? Sbírka známek, fotky, foťáky, vývojka, nákresy, návrhy obýváků a kaváren, skleněné figurky, obrazy, samorosty...a porcelán.
Když umřel, ty věci jsme si nějak přerozdělili. Každý si prostě něco vzal. Já byla v pubertě. Hodně mě to vzalo, protože jsem ho ke konci viděla párkrát brečet, když ho tělo neposlouchalo, ale mozek zůstal v pořádku. Ty materiální věci mě tenkrát moc nezajímaly, to byla záležitost dospělých.
Vždycky, když jsem jako dítě byla nemocná, máma mi vařila čaj do čajového servisu, který mě fascinoval pro svůj tvar a minimalismus. My ho s mámou používaly jako běžnou věc. Až po letech jsme přišly na to, že je to legenda, že je známý, drahý, že je od Ladislava
Sutnara (návrh, výroba 1929-1932).
A stala se zvláštní, ale logická věc - přestal se používat. A přitom je to užitkový design. Už dlouho máme s mámou v plánu nějak ho zakomponovat do interiéru, alespoň ho pěkně a vkusně vystavit. Dnes, když jsem ho tam šla fotit, si Ema hrála se starožitnou krasobruslařkou, zatímco jsme s mámou našly místo na vitrínu. Ten servis bude na očích a bude mu to tam slušet.
Já mám zatím moderní německou verzi s černým proužkem, ale byť je to také kostní porcelán a barevně se mi hodí víc, tak to samozřejmě není ono.
Můj pradědeček miloval focení, design a rád chodil do lesa. Já skoro ve třiceti zjišťuji, že to mám asi po něm.
L.