V nemocnici

Naše slečna byla na operaci. Brali jí nosní mandli a současně píchli ouška. Půl roku se to sledovalo a už to dospělo do fáze, kdy bylo jasno. Aspoň jsme nestáli před volbou, protože uším se muselo ulevit. 

Všechno jsme pořádně připravili, nic jsme nepodcenili. Velkou výhodou je povolání mého manžela. Věděli jsme, co nás čeká. Ale vždycky zároveň říkáme - sladká nevědomost. Prožívala to samozřejmě celá rodina, protože byť je to častý a relativně "banální" zákrok, je v celkové anestezii a je to prostě operace. Byla na to připravená a bylo to znát. Byla v klidu, nebála se, spolupracovala, ale to je jistě i povahou dítěte. V nemocnici jsem s ní byla dva dny a všechno proběhlo skvěle. Jsem opravdu vděčná všem zaměstnancům, vážím si jejich práce. A i maminky na oddělení byly moc milé. 

A co se mi honilo hlavou? Že lituji a obdivuji všechny rodiny, které potkaly vážné zdravotní problémy a v nemocnici jsou třeba několik týdnů či měsíců. Je to diskomfort, je to psychicky náročné, ale děti jsou tak statečné. U nás byly zátěžové asi dvě hodiny, kdy se nám vrátila ze sálu, to jí prostě nebylo dobře. Ale jinak na ní nebylo nic znát a byla tak moc statečná. Jen ten obrázek, kdy jí s copánkama, v erárním pyžamku a s úsměvem na rtech odvážejí na sál, už nikdy nezapomenu. To byla naše nejtěžší chvíle. 

Jsem ráda, že to máme za sebou a samozřejmě doufám, že už tam nebudeme muset. Tak moc si vážím zdraví a každý den se o ní bojím. 

L.