Jak na to

pondělí 22. června 2015

Když jsem byla těhotná, nepřečetla jsem jedinou knížku na téma porod, péče o miminko a podobně. Ani později, po narození dcery, jsem se v tomto směru nevzdělávala:). Dokonce mám k různým přístupům a návodům až trochu averzi. Možná jsem měla to štěstí, že u mě dokonale fungovaly všechny mateřské instinkty, navíc naše dítě bylo "miminko pro začátečníky", takže jsem nějaké větší rady nikdy nepotřebovala. Všechno to přišlo samo. První a poslední problém byl s kojením, ale to se během týdne vyřešilo.

Jak dítě roste, začne se projevovat, zkoušet nás a my rodiče si často lámeme hlavu tím, jak na něj. Já se snažím o empatii, vždy se pokouším vcítit do role toho dítěte, které prostě často neví, že dělá něco špatně. Nechci říkat, že odsuzuji rodiče praktikující volnou výchovu, sama jsem na dceru spíš mírná, ale děti potřebují mantinely.



Nedávno jsem narazila na celkem pěkný článek, kde mě zaujal pojem "laskavá dominance". To je totiž něco, o co se asi snažím. Můj muž je přísnější, ale ruku na srdce, jsem to především já, kdo má výchovu na starost. Samozřejmě jsou chvíle, kdy asi selžeme, kdy situaci nezvládneme, zahrozíme bubákem, ale snažíme se, aby dcera byla připravená na život ve společnosti, kde nebude mít vždycky hlavní slovo, kde si nebude moct pořád dělat to, co bude chtít, protože existují nějaká pravidla a autority. 

Nepodléhám trendům, nenadávám na tablety, nemluvím na ní anglicky, nic moc neprožívám a když je období vzdoru, čekám, až to přejde (aby vzápětí udeřilo něco jiného). Mám selský rozum. Ale samozřejmě neustále doufám, že neselžeme. Že místo zákazů budeme spíš navádět určitým směrem, že jí naučíme vážit si věcí a lidí. 

A že přežijeme pubertu:). 

Ono když je to malé a roztomilé, jde to asi lépe. Etolog Konrad Lorenz popsal, že rysy mláďat fungují jako spouštěcí mechanismy k určitému chování. Jednoduše, evoluce to zařídila tak, že mláďata jsou roztomilá, což v nás rodičích podněcuje pečující chování. Prostě ty děti mají štěstí, že jsou tak roztomilé a my vydržíme a nezabijeme je:).

Čím se řídíte vy?:)

L.

18 komentářů

  1. Luci,
    napsala jsi to správně - děti potřebují mantinely a řád. Obě dcerky se snažíme tak vychovávat. Odměnou je pak to, že s nimi můžeš kamkoliv jít a je to v klidu. Když vidím, jak se některé děti chovají a rodiče je ani nenapomenou, je mi smutno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako Ema umí taky zlobit a je hodně, hodně živá, ale extrémní scény nedělá a naštěstí je ze všeho nadšená a je vděčná za pozornost. Ale napomínat určitě musím, protože je taková neohrožená.

      Vymazat
  2. Hezky napsáno :)) Taky se snažím věřit hlavně svému instinktu a nenechat si do ničeho moc kecat, ani od různých moudrých příruček. Hodně se snažím vcítit a taky si připomínat, jak jsem se v dětství cítila v různých situacích já-a podle toho se chovám. Mantinely jsou hodně důležité, dítě musí mít svobodu, ale já taky ;) A osvědčuje se mi i "opravdový" přístup-chovám se k nim ne jako k malým dětem ale k sobě rovným, děti jsou chytré a hodně toho pochopí přirozeně, takže se bavíme o všem možném, vysvětluju jí vše tak jak to je, nelžu a ani zbytečně nestraším nesmysly :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toto je príspevok podľa môjho gusta. Kami La, hlboké súznenie. Presne, treba si pripomínať, ako sme sa cítili ako deti. Môj syn má takmer neobmedzenú slobodu, má tri roky, všetko sa naučil postupne sám, prirodzene, keď prišiel jeho čas, proste som netlačila na pílu. Je úžasný, tiež k nemu pristupujeme ako k seberovnému a spätná väzba je perfektná. O zem sa mi hodil asi trikrát a keď videl, že to so mnou nič nerobí, tak s tým prestal. Proste dá si vysvetliť, dá si povedať. A presne tak - nestrašiť, neklamať, aj keď by to niekedy uľahčilo život:-)

      Vymazat
    2. Já se ke svýmu dítěti nechovám jako k sobě rovnýmu v tom smyslu, že mi spíš sedí víc ten pojem "laskavá dominance". Naše dítě není moc na vysvětlování, vždycky se šprajcne a když bych občas něčím nepohrozila (například že něco nebude), tak bych spoustu věcí prostě nemohla udělat, protože domluva prostě v danou chvíli nestačí. Každý dítě je jiný a chápu, že když je dítě tak nějak klidnější a rozumnější, pak to vysvětlení ve většině případů stačí.

      Vymazat
    3. Luci, jasné. Ty ako mama najlepšie vieš, čo je pre tvoju dcérku dobré a čo na ňu zaberie. U nás to tiež nie je úplne dokonalé, malý je veľmi živé dieťa, ako sa u nás hovorí ,,má vrtuľu v zadku", ale dá sa s ním rozumne dohodnúť, to fakt že áno. A niekedy je totálne otravný :-), ale nemenila by som. Hlavne si do toho nedať kecať a nech sa každá matka riadi, ako si napísala, inštinktom.

      Vymazat
    4. Já myslím, že přístup máme určitě podobný, jen to možná nazýváme jinak;-). Jojo, taky vrtulka a velkej svéráz, ale když se na to podívám s nadhledem, tak ta domluva u nás ve většině situací funguje, to jo. A když mi na to řekne "Tak dobře.", tak mám úplně skvělej pocit. Pak jsou krizový situace, kdy je potřeba rychle dítě zpacifikovat, tak ty třeba řeším víc dominantně, ale to je asi prostě ono. Ale takovej klíč na všechno je samozřejmě co nejlíp zabavit, aby se nenudila no:). Někdy jí i zbytečně podcením. Například jsem potřebovala několikrát na delší zákrok k zubaři, hlídání nebylo, tak šla se mnou - a byla tam zlatá. A to já pak chválím, odměním a jsem pyšná.

      Vymazat
  3. Děti nemám, ale vnímám je, a proto za tento článek moc děkuji! Mluvíš mi z duše! Mantinely a řád jsou potřeba, stejně jako pohladit. :)) Nedávno jsem v práci měla tu čest s paní, která u nás byla už několikrát a pokaždé její dítě leží na zemi, křičí tak moc, že takový řev jsem v životě nezažila, kouše jí, kope, štípe...co jí udělá, když mu bude patnáct?? Ona ho ani neokřikne, nic. Chtěla jsem jí pomoct a ona řekla, že není třeba, že kdyby bylo doma, zavře ho do pokoje, ale tady tu možnost nemá....

    PS: Krásné fotky!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojojo, tohle mi teda Ema nikdy neudělala, ale měla období, kdy se dost válela po zemi. A asi třikrát dělala hysterickou scénu v tom smyslu, že řvala. Na veřejnosti je to někdy nebezpečný řešit, protože půlka lidí kouká opovržlivě na dítě, půlka na matku:-D.

      Vymazat
    2. A děkuju za pochvalu fotek:). Momentky vzniklé během dvou minut po ránu na terase.

      Vymazat
  4. Ano, mladata su sladke a rozkosne :))) a v puberte su preto tak protivne a neznesitelne, aby sa matky dokazali od nich odputat a vypustit ich same do zivota :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, to jsem už slyšela a asi je to tak:-D.

      Vymazat
  5. Ahoj Luci,
    moc hezký článek, děkuji za něj! A souhlasím. U nás jsem ta přísnější já, s tatínkem to malá vždycky umí nějak skoulet, ale asi to tak má být ;-). My máme teď období, kdy spolu občas trochu bojujeme (na což pyšná nejsem), malá chce všechno dělat, všechno vyzkoušet jako my velcí, a to je pro mě někdy náročné... Já si s dítětem hlavně uvědomila svoje chyby, najednou jsem objevila, jaká doopravdy jsem, a řeknu Ti, není to nic, s čím bych se mohla chlubit... Tak se s tím snažím něco dělat, nebýt tolik nervózní a vznětlivá, protože vím, že děti nejvíc přejímají to, co vidí u nás dospělých... Děti jsou největší škola života. Fotky jsou moc krásné, zdravíme vás obě!
    V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tak o tom bych mohla taky vyprávět. Ale to je přece i důkaz, že o sobě přemýšlíme. Já bych určitě řekla, že jsem mnohem klidnější, trpělivější a míň nervózní než kdy předtím. Naštěstí:).

      Vymazat
  6. Já mám děti už dospělé, ale co se týká výchovy shrnula bych to asi takhle: mantinely, důslednost a spravedlivost. Od školního věku jsem se snažila, aby si některé věci rozhodovaly samy. Jsem totiž přesvědčená, že pokud přijmou za své rozhodnutí zodpovědnost, přemýšlí jinak. Osvědčilo se mi to, ale asi to nelze říct paušálně, každé dítě je jiné a platí na každé něco jiného. I já mám děti odlišné, dcera vždycky potřebovala "podšprajcnout", naštvat. Zatímco syn je citlivější a potřeboval podržet. Ale myslím si, že podstatnou věcí je, že v každém případě může dítě s čímkoli přijít domů a bude mu pomoženo. A asi i díky tomu nebyla puberta u nás nijak bouřlivá. A ještě jedna věc, která si myslím , že je důležitá. Udělat si na dítě čas, vyposlechnout jeho strasti i slasti, protože pro dítě jsou to velké problémy, ač se nám zdají malicherné. Dodnes se mi děti svěřují a to je pro mě velké vyznamenání, protože mi věří. Ale uklidňuju tě, párkrát taky dostaly sekec a některé moje výchovné metody se jim "sakra" nelíbily :-). Prostě jako všude jinde. Iva

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Luci, nádherný článek Tvůj i pana Z.Martínka. Přečetla jsem si pozorně obé. Mám tři děti, dvě dospělé a jedno malé. Něco mám za sebu, něco před sebou, ale jedno vím...každý jsme originál a neplatí na každého to stejné. Ač si jsou naše děti v lecčem podobné, vychovávali jsme a vychováme každé jiným způsobem. Je to fuška...někd to člověka bav moc...jindy vůbec...ale to známe všichni. Já jsm pro výchovu formou příkladu, komunikace, lásky a vnímání sebe navzájem. Zatím se mi potvrdilo , že to funguje...výjimkou období puberty...o tom bych mohla psát dramata ... a opět u každého dítěte s jiným nádechem a dimenzí... Prostě jsem pro svobodu s mantinely. Bez nich to je dravá řeka, která vše semele..i nás rodiče...Věrka

    OdpovědětVymazat
  8. :::vychovala som aj dvoch autistov, okrem ešte dvoch detí, a nedá sa mi ani o tom písať na blogu...ale chcela som len napísať, že Ema mi stále vzhľadom pripomína Terezu in Oslo, blog...akoby bola ona v detstve, jej zmenšenina...:-)

    OdpovědětVymazat
  9. Já se snažím o podobný styl výchovy jako Ty, ale nejsem si jistá, jak moc mi to jde (nebo spíš nejde?). Dřív mě děti moc nezajímaly, takže o to je to větší skok do neznáma, když mám vychovat to vlastní... Snažím se, seč to dá, ale... no uvidíme, to ukáže čas ;-).

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!